Bylo to už tak dávno...
V cimře voněla černá melta a na stole velké, nadýchané makové buchty, hojně sypané cukrem. Buchty před chvílí babička vytáhla z trouby litinových kamen, které děda našel vyhozené za vesnicí v rokli, kam lidé vyhazovali nepotřebnou veteš. Děda kamna přivezl na kárce, opravil, natřel a postavil do letní kuchyně. Byly nádherné a dnes by byly ozdobou každé stylové chalupy. Ale to je jiná kapitola, vraťme se potichu do kuchyně...
Babiččinu kuchyni mám spojenu se spoustou vjemů. Voněly tam buchty, kafe, dědovy doutníky i čibuk. V kamnech tiše praskalo dřevo a sálalo z nich ospalé teplo. Mouchy tiše bzučely a neúnavně otravovaly. Na zdi mezi okny tikaly nádherné dřevěné hodiny, které děda natahoval za řetízky. Když zavřu oči, slyším je ještě dnes. Tik tak, tik tak..
V oknech měla babička červené muškáty. Jen jednou, když jsem přijela na prázdniny, zela okna smutnou prázdnotou. To nedával děda pozor na kozu a ta se v nestřežené chvíli postavila na zadní a všechny muškáty okousala. Zůstaly jen pahýly. Koza i děda dostali od babičky vyhubováno, ale myslím si, že si z toho vůbec nic nedělali...
V těch zeleně natřených oknech měla babička ručně háčkované záclonky, které škrobila a sušila na zahradě na sluníčku.
To bylo moje dětství, plné krásných prožitků, kterými jsem dodnes plná a  je mi líto, že se ta doba již nikdy nevrátí. A tak si občas doma upeču buchty v horkovzdušné troubě a uvařím meltu, kterou piju jenom já. Elektronické hodiny nevydávají žádný zvuk. Nikdo u nás nekouří voňavá viržinka. Mouchy se k nám přes síto v oknech nedostanou, kozu v bytě chovat nemohu a muškáty zničila plíseň. Jen v oknech zůstávají háčkované záclonky a za zasněným úsměvem v tváři krásná vzpomínka...